VRTULNÍKY S POHONEM SPALOVACÍM MOTOREM
Zatímco malé a mikro vrtulníky jsou z ryze praktických důvodů vždy poháněny elektromotorem, větší modely, řekněme s nosným rotorem o průměru 1 200 mm a větším jsou zase převážně poháněny spalovacími motory. I když moderní střídavé elektromotory a Li-poly akumulátory přinášejí revoluci i do této oblasti, přece jen vrtulník se spalovacím motorem je možno při stejné velikosti zkonstruovat s robustnější kostrou, opatřit výkonnějším motorem - to vše při zpravidla nižší hmotnosti a bez nutnosti nákupu zatím ještě poměrně drahých pohonných akumulátorů.
Modely vrtulníků se spalovacími motory se zhruba dělí do několika kategorií dle zdvihového objemu motoru (udávaného v kubických palcích).
Nejmenší jsou vrtulníky třídy 30 pro motory 4,9-6,5 ccm, s nosnými rotory o průměru cca 1 200 mm. Jsou velmi oblíbené jako první modely pro výuku pilotáže vrtulníků z celé řady důvodů. Model této kategorie je dost velký, aby bylo možno dobře "číst" jeho polohu ve vzduchu, větší rozměry přinášejí také větší odolnost vůči vlivům povětrnostních podmínek. Model také může mít již docela robustní drak, aniž by bylo třeba všude používat drahé speciální materiály, stejně tak mechanika se neskládá z miniaturních dílů, převody mohou být robustní, bez ozubených kol s titěrnými zuby. Kromě větší odolnosti vůči poškození a opotřebování v provozu, to samozřejmě přináší příznivou pořizovací cenu a také jednodušší obsluhu a údržbu. Z hlediska RC vybavení je výhodou, že pro ovládání takovéhoto vrtulníku postačí šesti- nebo sedmikanálové RC soupravy nižší střední třídy (které dnes již nabízejí pokročilé programové vybavení včetně 5-bodových křivek předvolby plynu a kolektivu), kvalitní standardní serva s kuličkovými ložisky a levný gyroskop. Pro nácvik pilotáže a základní akrobacie vystačíte také s levnými dřevěnými listy nosného rotoru, takže kontakt rotoru se zemí, kterému se žádný pilot asi nevyhne, tolik nebolí.
Vrtulníky třídy 50 pro motory 7,5-8 ccm s nosnými rotory o průměru cca 1300 mm zpravidla vznikají jen mírnou úpravou modelů třídy 30 - prodloužením nosníku vyrovnávacího rotoru atd. Podstatně výkonnější motor a nosný rotor o větším průměru při prakticky stejné vzletové hmotnosti dovolují daleko agresivnější akrobatické obraty včetně 3D manévrů. V prodeji se běžně vyskytují dvě základní provedení modelů - pro začátečníky (s podobnou charakteristikou jakou mají stroje třídy 30) a pro zkušené akrobatické piloty s větším použitím kovových a uhlíkových dílů, s modifikovanými rotorovými hlavami atd.
Vrtulníky třídy 50 jsou proto velmi vhodné jak pro piloty, kteří chtějí akrobatický plnokrevník, ale dávají přednost menším modelů, tak i začátečníky, kteří vědí, že v budoucnu budou s modelem chtít vyvádět více, než jen základní akrobacii. Lze začít se základním provedením vrtulníku s nenáročným vybavením; jakmile zvládnete spolehlivě základní pilotáž, můžete model postupně vylepšovat na úroveň akrobatického speciálu.
Vrtulníky třídy 60 pro motory 10-13 ccm s nosnými rotory cca 1 500 mm jsou vhodné již spíše pro zkušenější piloty a vyžadují také již i v tom nejzákladnějším provedení nákladnější vybavení (rychlá a silná serva, kvalitnější gyro atd.). Jsou oblíbené pro sportovní akrobatické létání nebo jako základ pro stavbu maketového vrtulníku s použitím komerčně dodávaných nebo doma zhotovovaných trupů a dalších doplňků.
Vrtulníky třídy 90 pro motory 15 ccm s nosnými rotory o průměru cca 1600 mm vznikají zpravidla na základě modelů třídy 60. Výkonnější motor dovoluje i tu nejextrémnější 3D pilotáž nebo stavbu makety obtížené množstvím detailů, jako třeba zatahovací podvozek a plně ověšené protitankovými raketami nebo akustickými torpédy proti ponorkám.
Existují samozřejmě i vrtulníky větší, zpravidla poháněné benzínovými motory nebo dokonce turbínami, ale to už je poněkud jiná modelařina, která se vymyká z rámce našeho katalogu...
Maketové a tuningové díly a další příslušenství pro vrtulníky
Maketové díly dovolují doplnit základní mechaniku o maketově provedený trup, takže z původního sportovního modelu s čistě účelově jednoduchou kabinou dostanete více či méně věrnou napodobeninu skutečného vrtulníku. Skořepina trupu pro malé modely bývá vakuově lisována z lehkých plastů, u větších modelů bývá zpravidla vyrobena ze skelného laminátu a je doplněna o "zasklení" kabiny, nechybí maketové ocasní plochy, podvozek a další doplňky. Zatímco u modelů letadel mají makety realisticky ztvárněn i interiér, u modelu vrtulníku je to trochu problém, protože mechanika a palubní elektronika obvykle zabírají značnou část objemu kokpitu. Skla kabiny proto bývají často kouřová, někdy také jsou obětována a slouží jako nezbytný vstup chladícího vzduchu k motoru. Vzhledem k tomu, že modely ve valné většině používají dvoulistý nosný rotor se stabilizátorem, který vychází ze systémů Bell a Hiller, je samozřejmě často třeba "překousnout" i tuto odlišnost od skutečného stroje s tří- nebo čtyřlistým nosným rotorem. Maketové provedení má samozřejmě vyšší vzletovou hmotnost a díky většímu průřezu trupu a navěšeným raketám také odpor, než základní provedení se sportovní kabinou, což se samozřejmě projeví menším nebo větším omezením akrobatických schopností. Tuningové díly (kromě dílů se spíše estetickým významem) slouží k vylepšení základního provedení vrtulníku. Zvyšují životnost zvláště namáhaných celků, tuhost draku a systému ovládání, popř. umožňují zvětšení rozsahu výchylek ovládaných funkcí. Zatímco např. vrtulníky Raptor s označením "SE" jsou valnou většinou těchto dílů vybaveny již v základním provedení, běžné verze je možno tak, jak porostou vaše zkušenosti a pilotní umění postupně dovybavovat, aby model stále vyhovoval zvyšujícím se nárokům kladeným akrobatickým nebo dokonce 3D stylem létání.
Konverzní sady slouží k přestavbě jedné verze vrtulníku na jinou, např. původního Raptoru 30 na současné provedení Raptor 30 V2 nebo Raptoru 30 V2 na Raptor 50 V2.
"Crash Kit", neboli havarijní sada, je příruční "lékárnička", která obsahuje sadu dílů, které nejčastěji vezmou za své při nepovedeném přistání nebo menší havárii. I když někomu bude možná v krabičce chybět placatka něčeho příjemně hřejivého pro uklidnění nervů, pravdou je, že Crash Kit vám umožní vrátit se s modelem do vzduchu rychle a s minimálním úsilím.
Stavba a létání s vrtulníky
Podobně jako u modelů letadel pro orientaci uvádíme jednoduchou klasifikaci obtížnosti stavby a náročnosti na pilotní umění. Na rozdíl od letadel se modely vrtulníků montují (pokud již nejsou dodávány sestavené) z hotových dílů, podíl lepených spojů je minimální. Sestavování modelů nevyžaduje nějakou super zručnost, daleko důležitější je důkladnost a pečlivost, nic se nedá ošidit (no, dá, ale model to v lepším případě vám nebo v horším přihlížejícím divákům nebo autům vrátí i s úroky). Vzhledem k vysoké úrovni vibrací a chvění se velmi rozsáhle používají speciální prostředky pro zajišťování šroubových spojů kov na kov (Loctite), přednost se dává typům vytvářejícím rozebíratelný spoj (např. modrý Loctite). Šrouby nebo vruty zašroubovávané do plastových dílů se často zajišťují malou kapkou hustého vteřinového lepila nanesenou na špičku šroubu. Velkou pozornost je třeba věnovat upevnění serv, gyroskopu a další palubní elektroniky.
Prosíme, nezapomínejte, že model vrtulníku vyžaduje stálou a pravidelnou údržbu a kontrolu všech dílů, šroubových spojů, pravidelné mazání a čištění - a to i tehdy, když jste jej zakoupili jako hotový nebo předmontovaný.
Pokud pomineme speciální případy vrtulníků, u nichž bylo technickými úpravami a použitím chytré elektroniky dosaženo jednoduché a snadné pilotáže srovnatelné např. s ovládáním cvičného hornoplošníku s křidélky, létání s modely vrtulníků představuje modelářskou "vysokou školu". Máte-li za sebou zkušenosti s létáním s modely letadel, máte výhodu v tom, že pravděpodobně umíte např. seřídit spalovací motor, správně namontovat a nastavit serva a další RC vybavení. Co se týká pilotážních návyků, je skoro všechno (aspoň trochu) jinak - např. v kritické situaci se plyn neubírá, ale přidává, protože bez vztlaku vyvozovaného nosným rotorem mnoho krizí nevyřešíte. Vřele doporučujeme začít nejprve s virtuální výukou pilotáže s pomocí dobrého PC simulátoru. V současnosti jsou k dispozici interfejsy pro všechny značky RC souprav, takže můžete od počátku trénovat na skutečném vysílači. Na simulátoru si osvojíte základní pilotážní návyky, zvláštnosti orientace v prostoru atd. atd. To vše bez pádů a rozbitých dílů...
Jako druhý krok lze doporučit zápis do některé ze škol létání (třeba do té naší) nebo aspoň spolupráci se zkušeným pilotem vrtulníků. Instruktor nebo kolega váš model prohlédnou, zkontrolují kvalitu stavby, seřízení modelu a naprogramování vysílače. Model také zalétají a vytrimují, takže se nebudete muset obávat nějakého nepředvídatelného chování. V určitých částech výuky se může používat i systému dvojího řízení Učitel-Žák s dvojicí vysílačů propojených kabelem. Díky tomu budete moci do tajů ovládání vrtulníku pronikat postupně, po dílčích krocích, od jednoduššího ke složitějšímu...
Na rozdíl od modelů letadel, kde jsou celkem jasně vymezeny modely vhodné pro začátečníky, vrtulníkář může začínat v zásadě s libovolným modelem. Začínáte totiž postupně, v první fázi cvičíte pouze visení s cvičným křížem s velmi "tupým" nastavením systému ovládání s nepatrným záporným úhlem náběhu rotorových listů. Stejně jako u modelů letadel platí, že čím je vrtulník větší, tím je stabilnější, snáze "čtete" jeho polohu ve vzduchu a také méně podléhá vlivům povětrnostních podmínek. Takže: co je malé, je možná hezké, ale menší model zpravidla není jednodušší na pilotáž, než model větší.
A ještě jedna z nejdůležitějších rad, jakou můžeme dát:
Nepokoušejte se s vrtulníky začínat zcela sami. Nepokoušejte se sami zalétávat klasický model vrtulníku, pokud nemáte s modely vrtulníků žádné nebo minimální zkušenosti. Nastavení, zalétání a záběh motoru svěřte zkušenému modeláři - vrtulníkáři nebo se obraťte na RC školu. Není to žádná ostuda - skutečné vrtulníky také nejprve zalétávají tovární zkušební piloti a pilotáž vrtulníků se učí nejprve na trenažéru a potom na stroji s dvojím řízením pod dohledem instruktora. Ušetříte hodně peněz, hodně shánění náhradních dílů, vyhnete se zklamání z neúspěšných pokusů...
Náročnost stavby
SV0 - hotový model připravený k letu
SV1 - předmontovaný model s motorem
SV2 - předmontovaný model bez motoru
SV3 - model v rozsypu
SV4 - velký model v rozsypu, popř. maketa
Náročnost pilotáže
PV1 - model vrtulníku se zjednodušenou pilotáží
PV2 - cvičný model pro začátečníka, "pravý" vrtulník
PV3 - pro zkušeného pilota
PV4 - pro velmi zkušeného pilota, 3D akrobacie
Pro jemnější odstupňování používáme "směsné" označení např. PV2-3 - to znamená, že jde o model určený pro začátečníky (PV2) a (s většími výchylkami a zvětšeným rozsahem nastavení kolektivu) pro sportovní létání zahrnující akrobacii (PV3)
Označení ovládaných funkcí:
Kp - klopení
Kl - klonění
Vr - vyrovnávací rotor, bočení
Ko - kolektiv
M - plyn
G - zisk gyra, u heading hold (AVCS) gyroskopů také režim činnosti gyra
Gov - regulátor pro udržování konstantních otáček nosného rotoru (governor) nebo omezovač otáček nosného rotoru